Když někoho známe, máme o něm udělaný svůj vlastní obrázek. Myslíme si o něm své, a ať tento dělá nebo říká cokoliv, prokoukneme ho a víme, jak se k němu v dané chvíli zachovat. A když někoho neznáme a potkáme ho třeba poprvé, bereme ho vesměs s dostatečnou rezervou. A dokud ho neprokoukneme, dokud nezjistíme, kým opravdu je, nevložíme do něj svou důvěru. Chováme se obezřetně, abychom někomu nenaletěli. Protože víme, že by nás to mohlo negativně ovlivnit.
S tím bude určitě kdekdo souhlasit. Protože to tak chodí. Jenže je tu kupodivu i situace, kdy si počínáme docela jinak. Kdy někoho třeba ani za mák neznáme, ale přesto do jeho rukou vložíme svůj osud. A to doslova. A tím někým myslím samozřejmě politiky.
Volili jste? Pokud ano, pak jste měli nějakého svého kandidáta, politika nebo politické seskupení. Ale kdybych se vás zeptal, zda toho zvoleného znáte, co byste mi odpověděli? S velkou pravděpodobností, že ne. A kdybych se vás zeptal na vaše povědomí o straně, které jste dali svůj hlas, možná byste mi nedokázali vyjmenovat ani pár nejvýznamnějších kandidátů, natož abyste věděli, co jsou zač.
Volíme prostě hlavně na základě toho, co nějaký politik říká a jak se tváří. Případně co o něm říkají jiní. A nebereme vůbec v potaz, že by mohl být dotyčný dokonalým manipulátorem a lhářem. Že by těch pár minut, kdy jsme ho viděli na obrazovce, nemuselo odpovídat zbytku jeho života, případně že by to, co se objevilo v tisku nebo na internetu, možná dotyčný nemusel ani vymyslet, protože to za něj mohl napsat nějaký copywriter. Takže volíme třeba i jen podle pár pouhých hesel a útržků sdělení. A doufáme, že nám to slíbené bude splněno. A někdy se nedočkáme. A někdy se dočkáme, ale ani netušíme, za jakou cenu. Protože není všechno zlato, co se třpytí. A po volbách už se moc nestaráme. Takže nám mnohé počiny dotyčných politiků uniknou. A to, co bychom jim neměli odpustit, nic nezmění. Zase si počkáme na příští volby a další sliby.