Jo, tehdy to byla legrace. Jen monitor vám zabral čtvrtinu psacího stolu (tehdy se ještě říkalo psací stůl a ne počítačový). Počítač pak většinou trůnil pod ním a občas dosti hlučel. Milionáři si ještě přikoupili jehličkové tiskárny a už měli takovou mini kancelář. I já jsem tento stroj po velikém přemlouvání zakoupila. Nejprve mne oslovil kód Kamenických, potom DOS a pak přišlo konečně to, nač jsem čekala, totiž první textový editor přesně takový, jaký jsem si představovala. Byl to WordPad a dodnes na něj vzpomínám. Psaní bylo něco naprosto jiného nežli na psacím stroji. Zde se vymstila kdejaká chybička nebo překlep.
Proto bylo psaní v editoru prostě úžasné a dnes bych se k psaní na stroji už nikdy nevrátila. Raději bych přestala psát úplně a tím by svět přišel o dalšího Shakespeara. Tehdy co se napsalo se muselo také pro jistotu uložit ještě jinam, jak ostatně dodnes. Tehdy to byly malé diskety. Na ně se dával celá práce a na několik set stránek textu naprosto dostačovaly. Teprve poté přišly CD a tak podobně. Ale tu už bylo třeba mít i vypalovačku a staří dobrodruzi jistě dobře pamatují výraz „podtečený buffer“. První výhodná věc byly USBéčka. A zdá se, že nic lepšího nebude.
Zatím na zálohování vedou, ale je tu ještě jiná možnost a ta je vůbec nejlepší. Totiž práce na cloudu. Děláte na svém počítači, ale práce se ukládá na servery jinam. Automaticky, takže klidně můžete třeba i vyhořet, o práci a data nepřijdete. Můžete se k nim dostat ze zcela jiného počítače nebo zařízení, včetně mobilů. A v základní nabídce máte několik giga zadarmo. Microsoft jich dává pět a Google patnáct. Pokud pouze píšete články, vydrží vám i těch pět giga tak asi na deset let. Podle toho, kolik si jich tam uložíte, jak jsou dlouhé a tak dále. Pokud máte v textu obrázky, tak toho vejde samozřejmě zase méně. Prostě, cloudy budiž pochváleny.